policestateZákoutí psychologie, z nich těží tunelovaná demokracie

Politika dnes – po obou stranách Atlantiku – sází na „razantní image“. Na exhibice, jak se nemazlí s „kriminalitou“ a „terorismem“, ani však se žádným „idealismem, vedeným humanistickými pohnutkami“. Cíleně přitom „brnká na senzitivní strunu, blokující kritické myšlení“, píše nizozemský sociální psycholog Werner de Gruijter. Faktory, jež tomu nahrávají – a rizika, jimiž to hrozí – se zabývá už roky. S kolegy z branže – Arnoutem Kredietem Svenem Jensem, také teprve třicátníky – je právě shrnuli v následujících tezích:

Mnohé západní země – „BritánieFrancieŠpanělskoSpojené státy Nizozemí“ – „zažívají exponenciální růst špehování“. Zároveň „rapidně slábne parlamentní i justiční dohled nad státní policii a tajnými službami“. Na úkor občanských práv – a na ruku státní moci – se krok za krokem „reviduje“ dokonce i zákaz mučení, vazby bez sděleného obvinění, nedotknutelnost soukromí či svobody projevu.  

Na „3.000 nových trestných činů“ zavádí „45 nových zákonů, přijatých jen za vlády Tonyho Blaira“. Všechny pod záminkou „´teroristického´ viru, napadajícího západní civilizaci“. I když i na „něm je kousek pravdy“, „rizika se značně zveličují“.

Ač Západ zažívá „kulturní posun“ – „směrem k budoucnosti, jež bude zřejmě autoritářštější“ – „obecně je přijímán“ v podstatě mlčky.  To „málo odporu, který vyvolal, nemá dost síly“.

Svádět to jenom na „symboly a techniky“, aplikované „politiky, korporacemi, mediálními špílmachry a jinými kulturními ikonami“, by bylo zjednodušující. „Naši apatii stimuluje“ i to, nač upozornil už americký psycholog Abraham Maslow: podmínkou skutečně „kvalifikovaných rozhodnutí“ je dostatek „volného času“, zaručujícího nefalšovanou „kvalitu života“. Právě ten ovšem „bere doba útokem“. „Třicet let příjmů, stagnujících za růstu cen“, nutí „bojovat o zdroje živobytí“. V míře, jež „většině z nás dává na kritické myšlení času jen pramálo“.

Tím snazší to mají „marketingové nástroje“, „tahající lidi za nos“. Příkladem do čítanek je rošáda, jež staví na hlavu vše, o čem je finanční krize a její „sanace“. „Kořenem všeho ´zla´ se“ – místo „neregulovaného finančního sektoru“ – staly „vládní výdaje“. „Kritické myšlení neutralizuje technika permanentního opakování ve stylu komerční reklamy“. Míří stopou „známého výroku nacistického propagandisty Josepha Goebbelse: ´I velkou lež stačí jen dost opakovat a lidé jí nakonec uvěří´.“   

Experimenty, k nimž psychologie dospěla „dávno po Goebbelsově smrti“, odhalily i „jiný přirozený sklon“. Říká mu „zákon mezní expozice“. Míní jím fakt, že „reakce na každé sdělení je tím receptivnější, oč bezprostřednější dopad na lidi má“. Schopnost kritického myšlení „drasticky klesá, jednáme-li ve stresu“. „Vystrašení lidé inklinují ke vnímání,“ zredukovanému na „správné“ a „chybné“. Cokoli „trochu složitějšího nechávají stranou“.

S lidmi, jež ovládne panika, se manipuluje hravě. Tím víc z toho umí těžit „politika i korporace“, pohrávající si s „pudem sebezáchovy“. Zvlášť v případě „válek, které svou legitimitu nepodložily jediným seriózním důkazem“.  

Od „mediálního mainstreamu by se“ – jako od „hlídacího psa“ – „dalo právem čekat, že politiky, šířící černobílé verze, vezme útokem“. Dnes je však „většina médií jen ozvěnou korporací a vlád“. Už proto je přítomnost „alternativních“ a „strukturovanějších hlasů“ v „kulturním diskurzu značně poddimenzovaná“. Tím menší šanci to dává skutečně „kvalifikovaným rozhodnutím“.

Víc a víc se přitom „vytrácí i dělící čára mezi zpravodajskými médii a zábavou“. Následkem je i trend, na nějž upozorňuje americký akademik Daniel Hallin: ještě v 60. letech dostal politik, mající reagovat na aktuální téma, k dispozici v průměru 40 vteřin; už v 80. letech to bylo jen kolem 10 vteřin. „Největší obětí“ je „analytický přístup ke společenským problémům“. Vytlačuje ho „zpravodajství á la koňské dostihy“. Politická žurnalistika scvrklá na „soutěž o pohotovou duchaplnost“. O „popularitu, a nikoli racionalitu politiků“. Svou redukcí na „chytlavé bonmoty“ se politika „posouvá od reality ještě dál“.

To vše dohromady – od „politiky strachu“ až po mutaci médií z „hlídacích psů v pokojové mazlíčky“ – způsobuje, že se vědomí veřejného zájmu „pomalu rozpouští v oceánu randálu, duchaprázdného rozptýlení a dezinformace“.

„Cynickou demonstrací ducha doby“ je „všeobecná apatie, s níž auditorium reaguje na Snowdenova odhalení“. Právě ta je ovšem nakonec „přeci jen trochu vyburcovala“. A ilustruje tak – což je „zdrojem jisté naděje“ – že „naše mozky ještě klinická smrt plně nepostihla“.

Před „dnešní populaci západních zemí“ to klade hlavně jednu otázku: „Dokáže dnešní mocenská struktura tato flagrantní porušení lidských občanských práv zakamuflovat?“ Anebo „jsou křiklavá natolik, že se je mlčením přejít nepodaří?“

„Anebo úplně po lopatě: dočká se Západ přechodu ke smysluplnější demokracii?“ Anebo „k pokročilé formě autoritářství?“

 

Source: noveslovo (2014)